Ve vzduchu strávil neuvěřitelných šest a půl tisíce hodin, což je přes dvě stě sedmdesát dnů nepřetržitě. „To nemají ani kosmonauti,“ usmívá se pětasedmdesátiletý muž.
Jaroslavu Petrovi učarovalo létání v roce 1948 v hornickém aeroklubu. Pilotoval sportovní stroje, práškovací letadla i dopravní Il-14 pro čtyřicet pasažérů.
„Asi pětkrát jsem měl namále, když jsem musel nouzově přistávat. Třeba, když se mi zadřely vrtule. Ale vždycky to dobře dopadlo. Bez zranění,“ usmívá se útlý malý muž, který působí ve frýdlantském aeroklubu.
Na otázku, zda se o něj nebojí rodina, odpovídá. „Nejsem ženatý. Mojí manželkou je letadlo.“ Jaroslav Petr chce létat do devětadevadesáti let.
„Pak si jeden rok užiju důchodu. A až pak umřu, nechám svůj popel rozprášit z letounu,“ usmívá se muž, když přiklápí sklo kabiny letounu a vyráží na start.
