Diváci přišli nejen z New Yorku, ale vážili cestu i ze západního pobřeží Spojených států a Evropy. Gott a Vondráčková nabídli skladby v češtině, slovenštině, polštině, němčině, italštině a samozřejmě angličtině.
Vystoupení obou zpěváků uvedla modelka Pavlína Pořízková, z celebrit přihlíželi oscarový režisér Miloš Forman a herec Jiří Bartoška. Jako jeden ze sponzorů koncertu byl jmenován podnikatel Milan Jedlička, kterého týdeník Respekt označil za člověka z pochybnou minulostí. "To byl den, že nemůžu skoro mluvit," posteskl si zpěvák na recepci, kterou pro něho uspořádal český konzulát a české centrum v New Yorku.
Všichni si chtěli s pěveckou hvězdou, oplývající srdečností a přívětivostí, promluvit a udělat společnou fotografii. "Když mi bylo dvacet let, tak jsem mu fandila, a fandím mu dodnes," říká Růžena Bunžová a její dcera Helena Otýpková přikyvuje. "Pořád nám to připomíná domov, ale měl zpívat víc českých písniček, nejvíc tam bylo Čechů a Slováků," dodává Růžena Otýpková, která s matkou odešla do Spojených států v roce 1967, kdy Gottova kariéra prudce stoupala.
"Byl báječný, jsem ráda, že jsem tu byla, přijela jsem až z Německa," raduje se z koncertu 30letá Karoline Niebermannová. Na konci vystoupení Gott a Vondráčková nešetří přídavky, v závěrečném proudu znějí hlavně české a moravské lidové písně. To už obecenstvo stojí a stroze vyzdobená síň se plní potleskem a skandováním "ještě, ještě".
Už nejde o koncert, spíše o veselici. Lidé proudí k pódiu, podávají květiny, navzdory zákazu blýskají fotografické aparáty. "V Lucerně si vím rady, v Lucerně vím, co obecenstvo asi tak přijme a dramaturgii už umím vystavět, vím, které písně zapůsobí na ten správný nerv. Protože publikum tady nás hned od začátku vzalo, podpořilo, tak skutečně se nám dělalo velmi lehce," řekl Karel Gott.
Helena Vondráčková na scéně zářila nejprve v dlouhých bílých a poté v blýskavých modrých šatech s odhaleným ramínkem. Karel Gott zvolil kontrast bílých a po přestávce černých šatů se žlutou vestou. Rozlehlé pódium, zvyklé na orchestry s desítkami hudebníků, pohltilo kapelu Pavla Větrovce rozmístěnou do půlkruhu, v němž se pohybovali účinkující. Vondráčková uvedla, že si žádný sen prý neplnila. Prostě ho ani neměla, neboť nevěřila, že by se do Carnegie Hall mohla vůbec někdy dostat.
"Když přišel první telefon od Karla, jestli bych s ním zpívala v Carnegii Hall, tak jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci, no a pak jsem pochopila, že to legrace není. Těšila jsem se a zároveň jsem měla obavu," svěřuje se Vondráčková na recepci. Bude se příští rok vystoupení opakovat? zní další dotaz na Karla Gotta. Podle něho by bylo příští rok příliš brzy, protože věci musejí "dozrát" a organizátoři musejí spočítat, zda se koncert vyplatil.
"Za takové dva tři roky by to bylo přesně ono," tipuje si Gott, po chvilce zamyšlení ke všeobecnému veselí zpravodaje ČTK upozorní: "Se mnou na rozdíl od Heleny by si měli pospíšit." I kdyby se už žádný koncert nekonal, je Gott spokojen. Nechává tu po sobě vizitku, že Carnegie Hall slyšela dva české zpěváky. "Z popu jsme s Helenou první a na to jsme hrdí," konstatuje. Jako průkopník cesty do Carnegie Hall pro další české zpěváky se přesto necítí. "Ale určitě některým našim kolegům dodáme odvahy," poznamenává.
