Sebelítost vzbuzuje v člověku pocit hořkosti a křivdy, vědomí, že si zaslouží lepší život. Povzbuzuje ho ke srovnávání se s těmi, kterým se daří lépe. Nepřináší nic dobrého, jen smutek, hořkost, lítost, pocity křivdy a závist.
Pomůže vděčnost?
Často doporučovaným lékem na sebelítost je vděčnost. Na první pohled se to zdá být dobrá rada. Vděčnost v nás i kolem nás hledá to dobré. Zaměřuje naše myšlenky na to dobré, co máme, čímž potlačuje lítost, závist a další negativní emoce.
Avšak člověk, který se utápí v sebelítosti, nedokáže vidět to dobré kolem sebe ani v sobě. Dovolil totiž, aby ho ovládla sebelítost a dostala ho do role oběti.
Stylizovat se do role oběti znamená mít nechuť k řešením a jen nečinně čekat, až se něco změní, až to udělají ostatní. Cítit se jako oběť umožňuje člověku omluvit emoce, které cítí. Současně ho osvobozuje od nutnosti čelit tomu, co ho ranilo, snímá z něho pocit zodpovědnosti. Role oběti má i svou odvrácenou tvář. Sráží sebevědomí člověka a přesvědčuje ho o jeho vlastní slabosti a nedostatečnosti.
Zodpovědnost nepomáhá
Jednou z doporučovaných rad, jak se zbavit sebelítosti, je poznat myšlenky, které k ní vedou, a vědomě je odmítnout. K tomu má pomoci vytvoření plánu, jak dostat problém pod kontrolu, i připomínání si, jak sebelítost škodí. Realizace této rady předpokládá velkou sílu vůle toho, kdo se lituje. Ta však člověku, který se utápí v sebelítosti, obvykle chybí.
Další častá doporučovaná rada je vzít na sebe zodpovědnost za vše, co se nepodařilo. Tato rada předpokládá, že člověk může za všechny problémy, těžkosti, nezdary, ale že má zároveň přístup k jejich řešení. Avšak ne vždy je to pravda. Nezřídka se člověk potom jen zbytečně obviňuje, sráží si sebevědomí a propadá pocitu vlastní neschopnosti.
Jak zvítězit nad sebelítostí
Nebojovat se svými negativními emocemi přímo a místo toho se věnovat jiným činnostem, které pomáhají jejich odeznění, je podceňovanou radou. Přitom zaměstnat svoji mysl nějakým jiným úkolem je prvním krokem k vítězství nad sebelítostí.
Nemělo by se však jednat o rutinní činnost, ta mysl nezaměstná. Snadno se proto člověk může chytit myšlenek, které vyvolávají pocit sebelítosti. Mozek se naopak zaměstná například četbou, luštěním křížovek, sledováním oblíbeného filmu. Ideální je činnost, kdy člověk něco tvoří, například si něco ušije, uháčkuje nebo si vyrobí nějakou dekoraci do bytu.
Dobrou službu prokáže také cvičení nebo svižné procházky. Na jiné myšlenky umí přivést i domácí mazlíček.
Další metoda, která pomáhá zbavit se sebelítosti, je mluvit s někým o svých pocitech. Ne však s každým, pouze s tím, komu lze důvěřovat, například s partnerem nebo s rodiči, případně se skutečnými přáteli. Jestliže nikdo takový není, pomůže napsat své pocity na papír, například do svého deníku.
Pocit vděčnosti, odmítnutí negativních myšlenek i snaha problém řešit přijdou samy, jakmile pocit sebelítosti pomine.
