1. Maraton? Výborný nápad, miláčku
Adoptujeme koníčky svých partnerů, které nás nebaví
Kamarádka si vzala amatérského maratonského běžce, a když popisovala první roky společného života, válely jsme se my ostatní smíchy po stole. Víte, ona je typický kavárenský typ. Vždy upravená, lodičky na jehle, to vše v dýmu dámských cigaret. Tenkrát si v totálním poblouznění jedním vyhublým chlapcem koupila tepláky - první v životě. Obula tenisky a na běžeckém okruhu málem vyplivla plíce. "Úplně pitomá jsem byla! Vydržela jsem do svatby, pak už jsem tu věc (rozumějte tepláky) na sobě neměla."
Vzpomínala jsem na ni, když jsem loni v létě skřípala zuby na sedmdesátém kilometru našeho cyklistického výletu oděna v totálně asexuálním oblečku s vidinou, že musím přežít dalších pět dní té báječně aktivní dovolené. Brrr... Tipujete správně: s tím pánem už spolu nejsme.
Ze společné domácnosti jsem vykázala i odpudivé cyklistické kalhoty a přísahám: Už nikdy si nenechám vnutit koníčky svého partnera. Nebudu chodit na ryby, nebudu se trápit na běžkách a nenechám se přesvědčit, že cyklistický výlet po rovině a pod 60 km je pro sraby!
2. Ke zneužití připravena
Necháváme si špatné kamarádky, jež berou energii
Tohle si zapamatujte: kamarádství je oboustranný vztah. Dáváte i přijímáte. Když to druhé drhne, je na čase se zamyslet. Jenže my si necháváme i ty kamarádky, které z nás vysávají energii. To ony mají nejtěžší život, největší starosti, nejsložitější problémy. Žvaní a žvaní, nepustí vás ke slovu. Když potřebuje ona, musíte být 24 hodin na drátě, ale vám telefon nezvedne. Pak zavolá, protože potřebuje pohlídat dítě. A vy jdete, protože je to přece kamarádka.
Chyba! Jedna osobní historka: pomohla jsem sousedce vymalovat kuchyň. Bydlela ve vedlejším vchodě a já jsem se o pár týdnů později stěhovala. Do auta jsem tahala těžké bedny, ona mě pozorovala z okna, což přiznala později. Chtěla prý pomoct, ale zrovna si nalakovala nehty. Dobrá lekce.
3. Super žena: stěhuju, maluju i skály lámu
Jsme zbytečně samostatné a neumíme si říct o pomoc
Když jsme u toho stěhování, tohle je klasická absurdita: o pomoc si výslovně neřekneme a radši lámeme rekordy, ať už se to týká vzpírání těžkých břemen nebo počtu přitlučených poliček na zeď. Když jsem malovala byt, chtěla jsem si bůhví proč dokázat, že to dokážu a jako bonus pokořím ty pitomé štafle, na kterých jsem se dosud klepala strachy. Povedlo se, stejně tak jsem zvládla natřít zdi různými barvami a naučila se malířský fígl s linkou u stropu.
Jenže další tři dny jsem se nemohla hnout a týden nezvládla řídit auto, protože tvar volantu se příliš podobal malířskému válečku a zapadl přesně do mých mozolů. O co menší by byly moje zásluhy, kdybych si řekla o pomoc? O co bych ochudila svůj pocit samostatnosti, kdybych si na nedávné stěhování povolala dobrovolníky a nevláčela se se svým poměrně těžkým majetkem sama? Učím se to, i když pomalu.
4. Sníst, nebo nesníst?
Vnitřním licitováním o jídle trávíme asi desetkrát víc času než jídlem samotným
Tento fakt nepochází z výzkumu žádné miniaturní univerzity se záhadným financováním. Pochází z mého osobního pozorování sebe sama a z osmi a více hodin denně, které trávím v kanceláři plné žen. O tom, co budu snídat, uvažuji prakticky od chvíle, kdy po večeři ukládám do myčky poslední talíř. Jestlipak na mě zbyde ta skvělá paštika, že bych si měla spíš dát bílý jogurt, ze kterého je mi ale špatně, takže radši zpět k té paštice, ale teď - co k ní? Jistě by byl ideální suchar, ale když máma donesla čerstvé houstičky...
Tomu se říká myšlenkový vlak a v mém případě vyjíždí souprava ze stanice ráno a v cíli je o půlnoci. Během dne se v ní střídají vagonky "Dát si čokoládu - nedat si čokoládu. Přece to nevyhodím." nebo "Počítá se svačina snědená v tramvaji do denního příjmu kalorií?" a také "Takhle strašný hlad nezažene rýžový polystyrén. Bude zdravější dát si něco teplého - třeba řízek".
Kdybychom přestaly na jídlo neustále myslet a mluvit o něm, měly bychom k němu pravděpodobně mnohem zdravější vztah. A taky bychom o dost méně snědly, bez vědomého omezování.
5. Co řeknou lidi?
Názor ostatních lidí na nás je pro nás důležitější než to, co si o sobě myslíme samy
Byla jsem jednou přizvána jako poradkyně na nákup jarní sukně. Když zavrhla kamarádka desátý kousek, který jí seděl stejně perfektně jako těch devět před ním, odvážila jsem se zeptat, kde je problém. Jednu sukni si nemohla koupit, protože sestra jí tvrdí, že by neměla nosit sukně nad kolena, druhou proto, že kolegyně má podobnou a zlobila by se, další zavrhla proto, že na ní byla květinová aplikace a její přítel si nepřeje, aby to vypadalo, jako že si hraje na zajíčka. Nakonec jsme odcházely s obyčejnou džínovou věcí, jakých už má ve skříni pět, a to jen proto, že tam s námi vlastně nakupoval houf dalších lidí.
Je neuvěřitelné, jak dobrovolně necháme rozhodovat o svém životě ty ostatní. Vždyť je jedno, co si o nás pomyslí učitelka, když vyzvedneme dítě o pět minut později z družiny, nebo prodavačka, když nerozeznáme hovězí přední od zadního. Oč jednodušeji by se nám žilo, kdybychom všechny kritiky vykázaly ze své hlavy tam, kam patří.
6. Jsem dobrá matka?
Mateřství je obor neměřitelný, přesto pořád usilujeme o imaginární body
Stylů výchovy jsou tisíce - někdo děti zahrnuje láskou a disciplínu nechává na učitelích. Někdo se snaží připravit dítě na drsný život drsným domácím odchovem. Hodně matek se ale trápí výčitkami, ať zvolí jakýkoliv přístup. Nejsme moc přísné? Moc hodné? Moc kamarádské? Moc odtažité?
Krásně se to pozná o víkendech, kdy nám nediktuje program škola a práce. Je hloupost snažit se za dva volné dny, kdy navíc uvádíme domácnost do obyvatelného stavu, stihnout šest kulturních akcí pro děti, nějaký sport, dlouhou procházku s hlubokým rozhovorem o životě a společný úklid pokojíčku završený hravou formou podanou látkou z dějepisu, která našim miláčkům neleze do hlavy.
Víte, na čem se shodují příčetní specialisté na výchovu? Dejte jim svůj čas a dobrý příklad. To stačí.
7. Tuhle bitvu nevyhraju
Kupujeme si věci ve snaze hrát si na něco, co nejsme
Do té sukně určitě zhubnu (přiberu), to tričko se po vyprání vytáhne a tenhle brčálově zelený kabát unosím, přestože mám ve skříni všechny věci černé. Kolikrát jste si něco podobného řekla ve zkušební kabince, když jste se soukala do oblečení, které se vám sice líbilo, ale už tehdy jste zároveň věděla, že si je stejně nikdy nevezmete, protože nebylo ve vašem stylu? Ale co kdyby náhodou, že?!
Kvůli šatům, kabelkám, botám, šperkům, líčidlům, ale klidně i kvůli kuchyňskému mixéru jsou i jindy racionálně uvažující dospělé ženy schopné jednat jako poblouzněná patnáctiletá fanynka, která právě potkala svůj idol Davida Beckhama. Mozkový blackout čas od času postihne každou z nás. A nemusí jít přitom jen o nákupy.
Přestaňme si hrát na něco, co nejsme. Když celý život nosíte trika, džíny a tenisky, vamp na jehlách a v sexy upnutých šatech se z vás přes noc nestane, stejně tak ne Magdalena Dobromila Rettigová, když vás baví ležet v knížkách a k jídlu vám stačí chleba s máslem. Tak a teď jděte a všechny ty zbytečnosti ze skříně rozdejte známým. Vždyť se v tom stejně necítíte dobře a nikdy to neoblečete.
8. Máme nereálná očekávání
Formulujte přesně, nikdo neumí číst myšlenky
Jsme z generace, která se při hodinách českého jazyka učila složité větné rozbory, ale jasně zformulovat a nahlas sdělovat své myšlenky neumíme. Než vyložit karty na stůl: "Fakt mi vadí, že jdeš v tomto týdnu už popáté večer do hospody, zatímco já jsem tu s nemocným dítětem už týden zavřená," raději mlčíme nebo vysíláme signály v podobě třískání s nádobím.
Přímočaří muži, ale ani děti si nic z toho vysvětlit nedovedou. Číst v hlavě (naštěstí) nikdo nedovede, raději své pocity a přání jasně formulujte. I s vědomím, že tak budete činit opakovaně. Přestože manželovi třikrát při snídani připomenete, aby odpoledne vyndal prádlo z pračky, do té doby, než mu úkol napíšete na papír a přichytíte na obrazovku monitoru jeho počítače, vždycky na to zapomene. Podobně jako dítě, které slíbí úklid svého pokojíku, když od vás dopředu inkasuje dobití kreditu mobilu. Katalogového vzezření doupěte pubescenta se v takovém případě nikdy nedočkáte. Zvolte opačný postup - nejprve úklid, pak kredit.
9. Beze mne shnijete ve špíně!
Uklízíme, i když je uklizeno
Moje kadeřnice si nedávno stěžovala na nepříjemný týden - zákazníci nechodili podle objednávek, byli nepříjemní, netekla voda a doma také nic moc. Pak se spikleneckým mrknutím litanii zakončila: "Musela jsem si udělat radost. Šla jsem do drogerie a utratila hříšné peníze v oddělení s pomůckami na úklid." Nakoupila do nového bytu. Do bytu, který ještě nemá.
Sama jsem celé dospívání nesnášela sobotní dopolední uklízecí rituál. Předpokládám, že moje máma věděla něco o tajemném komandu, které v sobotu ve 12.05 může zazvonit u dveří a bílou rukavičkou kontroluje stav prachu na horní poličce v knihovně a množství drobků v koutě pod pohovkou. Vždy, když v půl osmé začala tolerantně luxovat za dveřmi mého pokoje a trousila poměrně hlasitě poznámky: Když můžeš ponocovat, můžeš i uklízet, slibovala jsem si, že NIKDY nedopustím, abych sobě nebo ostatním ničila život podobným nespolečenským chováním. Jenže...
Teď se mi stále častěji zdá, že možná měla pravdu. Co když někdo v sobotu odpoledne přijde a bude zvědavý, jestlipak mám vyluxováno za skříní? Navíc - znáte příhodnější den na úklid, než je sobota dopoledne? A to, že manžel nevidí, že ten binec v předsíni je nutné okamžitě vytřít, neznamená, že nemusí s úklidem pomáhat. A i kdybychom se dohodli, že zaměstnáme paní na úklid, přeci nedopustím, aby viděla, jaký máme doma nepořádek. Takže bych před jejím příchodem stejně proběhla koupelnu s hadrem. Takže v sobotu dopoledne bouchám s kýblem na podlahu kolem dveří ložnice a doufám, že manžela vzbudím. Koneckonců - když může ponocovat...
10. Tati, proboha!
Zbytečně se hádáme s rodiči, i když víme, že to nemá smysl
V životě mám pár jistot. Když budu z večírku po půlnoci volat bývalému, tak se budu ráno stydět. Když si obléknu halenku s nabíraným vrškem, tak nebudu krásná Carmen, ale tlustá selka. A když se pustím s tátou do debaty o politice, máme na tři hodiny zábavu a VŽDY se pohádáme.
Pozoruju to i ve svém okolí - jsou debaty, které mají roky neměnný scénář. Přesně víte, která věta bude následovat a že to skončí rozladěním (v horším případě i pláčem) jedné, nebo spíš obou stran. Je třeba vymalovat (ostříhat stromky, vyklidit sklep). Málo jezdíš domů, já tedy ten barák prodám. Máš zanedbané vlasy (manikúru, přibrala jsi, zhubla jsi). Stejně nic nevydělá, říkala jsem ti, že si ho nemáš brát. Politici kradou.
Často začátek hádky umíme rozeznat a víme, kam povede, stejně nás NĚCO nutí znovu a znovu vstupovat do ringu. Po letech zkušenosti radím ústup. V tomhle případě platí, že kdo uteče, ten vyhraje. Rodiče o své pravdě přesvědčíte stěží, mají jiné zkušenosti a je to vlastně jedno. Nebuďte ješitní a dopřejte jim pocit vítěze - vyhrajete také, dobře naladění předkové jsou vstřícnější. Možná s výjimkou debaty: "Byla to výhodná koupě - musela jsem to podepsat rychle - to jednou zdědíš ty."
